Začnu konstatováním. Sonda do neobyčejně obyčejného života několika postav s duší, která má býti zkažená a rozdrobnělá jak den otevřený kaviár, si vybrala pro popatření světla světa mimořádně nevhodný okamžik. V době, kdy jsou příznivci českého filmu atakováni výzvami lákajícími k návštěvě „Horem pádem“, díla to úspěšného, není radno jejich zájem rozmělňovat dalším tahákem. A že se je na co dívat. Obsazením je film jak správný špíz kombinací kvalitního a prověřeného masíčka v podobě Ondřeje Vetchého (Jan), Vilmy Cibulkové (matka), Táni Vilhelmové (Jana), zrajícího leč nevyzpytatelného špeku v osobách Alice Veselé (Karin), Jana Budaře (Vladimír), Karolíny Kaiserové (Anna) či Saši Rašilova (František) a nezbytných plátků cibule kam řadím všechny ostatní. Abych zůstal u příměru se špízem, tak i u něj ovšem hodně záleží na momentální kvalitě té které ingredience a především na kuchaři.

Tak se klidně může stát, že některý kousek vepřového je báječný (Vilma Cibulková, Táňa Vilhelmová) nebo také lehce prorostlý (Ondřej Vetchý). Špek pak může být skvělý (Alice Veselá), dobrý (Saša Rašilov), poživatelný (Jan Budař), nebo vyloženě zkažený, což je případ Karoliny Kaiserové.  V tu chvíli je ale chybou kuchaře, že nedokázal ty horší plátky přikořenit a tím zvýraznit přirozenou chuť těch vynikajících. Přitom, a to se budu opakovat, typově volil režisér, scénárista, producent a střihač v jedné osobě - Milan Cieslar - výborně.

Vcelku překvapuje doba, kterou trvala příprava scénáře - šest let a podle slov autora tento dozrál jako víno. Ať už s tím souhlasíte nebo ne, napadne vás jaká je škoda, a to, že se mu nedostalo odpovídající péče i při jeho zpracování, protože „šití horkou jehlou“ je to, co bych u psychiatra odpověděl jako asociaci na název filmu. Místo výběru z hroznů se tak servíruje stolní víno, mocně obohacené siřičitany a na rozdíl od klasické kocoviny tady hlava bolí mnohem déle.

Nesedí mi už sám námět - řeší se tu výhradně a pouze partnerské vztahy. V jednom ona miluje jeho, v tom samém ten jinou, v dalším ta jí, popřípadě ona kohokoliv, jí nikdo atd. Chvíle očekávání (a radostí) jsou střídány chvílemi zklamání. Nic co by každý z nás buď sám nezažil, nebo alespoň neviděl (byť jednotlivě) v kterémkoliv jiném filmu. Aby to bylo alespoň něčím zajímavé, obdařil autor většinu postav nějakou charakterovou odchylku. Tak se stane, že svobodná stárnoucí matka je volnomyšlenkářka s věčnou smůlou na chlapy, což jí ovšem nebrání v úsilí to neustále zkoušet. Její starší dcera Jana představuje typickou hysterku - introvertní domácí zrnozobku, manželku Jana, který je zase klasickým „děfkařem“ (už to slovo s „v“ psát neumím). Karin hraje sexuchtivou, drsnou, luxusní paničku, zatímco její manžel František až příliš uťáplého manžela, vola. Charakterově v pořádku, ale s mindrákem z tloušťky žije v očekávání toho prvního prince mladší pubertální dcera Cibulkové Anna, a aby nezůstala v klidu ani ta jediná vcelku normální dvojice – Vladimír s Marcelou (Petra Jungmanová) – dal jim scénář do vínku rozvod a navíc hluchoněmou dceru. Všechny osobní úděly, mindráky a životní situace jsou představené s dojemnou dokonalostí a všemi atributy, které právě ta jejich „zvláštnost“ podle sociologů přináší a provází, to je ale zároveň i to poslední, na co se dá pomyslet se zdviženým palcem.

Nejvíc mi vadila neuvěřitelnost a podání dialogů, k nimž přispívá krom faktické strojenosti i téměř patologická spisovnost, zatímco podání se pak omezuje na jakési strojové odříkání napsaného. Prostě si myslím, že takhle se lidé nebaví a protože nevěřím, že uvedená jména by to nedovedla podat lépe, vracíme se znovu k té horké jehle. Ta ve filmu dosahuje vrcholu ve chvíli, kdy rozrušená Jana nekolik minut buší na dveře, zatímco překvapený divák sleduje schodišťovým oknem připraveného majitele bytu, jak za nimi čeká na pokyn je otevřít. Vysloveně odfláknutý je zvuk, který dokonce o několik milivteřin zaostává za pohyby rtů. Zřejmě nic důležitého, ale samotného mě překvapilo, jak to ruší.

Film je prezentován jako tragikomedie. Tragi? No dejme tomu, příběh banální, krom propracovanosti charakterů a jejich zahuštěnosti na malý prostor nenabízí nic zvláštního. Komedie? Tak to je kapitola sama pro sebe. Absolutně nejslabší složka filmu. Humor výhradně situační je divákovi předkládán až popatisticky. Řečeno slovy Miroslava Horníčka - než aby autor riskoval, že někdo nepochopí, napsal to tak, aby pochopili všichni. Na domýšlení pointy se prostor nedává. Očekávat, že na takovém podhoubí vyroste jiný, než jednoduchý humor, ovšem nelze.

Samozřejmě, že i tady se najdou dialogy, herecké výkony a vtipy, které napsané porušují. Z letargie občas vytrhne skvěle zahraná scéna, pravdivý rozhovor, zasmáníhodný vtip nebo situace jejíž smysl stoupá s uvědoměním si něčeho co zaznělo dlouho před ní, ale je toho málo. Žalostě málo na to, aby se to dalo považovat za víc než výjimky potvrzující pravidla. Přemálo na dobrý film.

Dovedu si představit, že v době vzniku myšlenky se mohlo jednat o snímek, co může oslovit. V současné době je z toho ovšem pouze neuvěřitelná směsice stokrát prožitých a převyprávěných osudů, z čehož nedokážu sdílet názor o zrajícím moku. Kromě dojmu uspěchaného zpracování myslím filmu uškodila i multiprofesnost jediného člověka. Myslím, že názorové střety a jejich komunikace v týmu přístupných lidí několikanásobně zvyšují kvalitu, a to nejen u filmu. Je asi nepříjemné koukat na autora předlohy, stavícího si stan poblíž natáčecího místa, ale právě ten poskytuje filmaři ten žádoucí druhý pohled, konfrontraci, které on sám není schopen.

Na druhou stranu je nutno doplnit, že se jedná o můj subjektivní pocit. Dokážu uznat, že pokud si v tom někdo najde sebe, svojí manželku, své známé, pokud se v tom pozná, bude se mu „Duše jako kaviár“ líbit a výtky, které jsem tu uvedl, pro něj budou nepodstatné. Toto lze sice říct obecně u každé recenze, ale tady to platí dvojnásob. Z tohoto pohledu si tento článek tedy nenárokuje být hlavním slovem. Na film běžte a když budete mít jiné pocity, jenom dobře.